Zrádce?

Něco zvoní.
Pořád zvoní.
Zvuk snad sloní,
furt mě honí
a já do ní
praštím pěstí
a je po ní.

Za chvíli je však zas tam,
vztek na ten stroječek mám!
Tak tu velmi silnou ránu
projedenkrát ještě dám.

A když zvoní do třetice
jsem naštvaná ještě více.
Tenhle zrádce nemá plíce,
všechno je to v mechanice.
Hrozné tóny, melodie,
jednou mě to snad zabije.
Stisknu čudlík, uf, je pryč.
To už nikdy, nikdy víc!

Je deset a já spím dál,
to můj budík nečekal.
Vtom mé oči zase vidí,
kolik radosti však sklidí,
když se za svou spavost stydí?
„Vždyť je škola!“ vzdychnu krátce.
Možná přece není zrádce
tenhle budík můj.