Chemická

Nejhezčí z věd, chemie,
trochu smutno z ní mi je,
jak se na královnu sluší,
s prospěchem hne, víc však s duší,
profesorka je jak víla,
ale když chce, je to síla...

Pohlazení i pár facek,
„Nebreč mi tu, víc se snaž,
uklidni si hlavu, no tak,
něco víš, snad něco znáš.“

Vím dobře, že nesmím zklamat,
pokus jeden, mám prý zvládat,
teď mi drží hlavu rovně,
jen má úcta ke královně,
jíž se mi ptát občas chce,
trestáš opovážlivce?

Úsměv tajně, pohled stranou,
„Přestaň se už hloupě ptát,
vlož do toho všechno do máš,
per se, musíš bojovat!“

Co rozkáže kapitánka,
odrazit se, přetnout lanka,
plachty pěkně rozvinout,
nevystoupit, koukat plout,
jinak na tom budu bita,
je před námi maturita...

Krása věčná, nebezpečná,
„Vtipné, že mi závidíš,
copak mám co chtěla bys ty,
já to vím, že taky zříš...“

Copak máte, vílo krásná?
Stačí vidět a jste jasná,
chytrá, skoro dokonalá,
života a všeho znalá,
půvabná jak růže květ,
těžké je nezávidět...

Rozpačité překvapení,
„Musíš prostě vážně chtít,
nesmíš bát se a zapomeň,
že bys mohla odejít.
Jednou už jsi tady,
daleko už, máš jen chvíli,
tak poslouchej co ti říkám,
věř mi, chce to píli...
A pak už budeš v cíli.“

(A taky úplně v háji.
Zaslechla jsem,
že mě dovedete ke dveřím,
postrčíte rovně...
A pak je to prý na mě.)