Jeden den

Ránem, povzdech večerní mlhy se vznáší,
těsně nad zemí, objímá chladné kotníky,
a jen malé dítko, stejně jako doba tatáž,
k narození společně se sluncem se chystá.

K ránu pouhé dětství může být souzeno,
první krůčky nad lehkostí zemské tíže,
náruč osob milovaných, bez skutečného milování,
a pouze se sluncem k dospívání se blíží.

Desáté to už zvonění dnes zaznělo,
školní věk, lavice nás vítají,
lásky první z prvních, ty skutečné,
kdy polibky jsou na tváře a k tomu tak lechtivé.

Polednem bylo už dvacatero let na křížku,
zkušenosti prvé s milováním, knih,
které fantazii mají větší než ostatní,
kdy v polibcích spolu s děvkami na lože ulehají.

Ke třetímu zvonění rozlétl se čáp,
malý uzlíček za dveřmi s úsměvy ponechal,
ví moc dobře, co toto dítě čeká,
zdegenerované naším svazkem zakázaným.

Šestá večerní, staví osamocenou mohylu,
z kamenů, které tak ráda skládala,
teď do prachu pouze ulehá a usíná,
za zvuku pláče a naříkání manželovo.

Osmé bylo i posledním zvoněním,
jen světlo v oblacích na malý okamžik zahlédl,
stín ho objal, mlha začala teskně zpívat,
a hroudy lepkavé hlíny pleskajíc o víko od rakve…

na můj domov…