Básnířka

Zůstává napořád,
stejná ač tuší,
že její život drží řád,
který nic nenaruší.

Promrhává čas,
který má moc posunout,
o kousek zas
tou černou tmou.

Tápe a zůstává
u starých zvyků,
chvílemi i přestává,
žije po návyku.

Předává umění,
vlastní život mizí,
možná se v řádky promění,
realita je pro ni cizí.

Srdce odbíjí,
však velmi tiše,
básnířky nespějí,
po nocích píše.

Jednoho svítání,
posledním úderem srdce,
v řádky se promění,
navždy žije v díle skice.