Bouře

Sním a přesto bdím,
v letním dešti a krajem černobílým.
procházím,
zhaslá, shrbená postavička,
krutě se smějící zamilovaným.

Jedovatost odráží mé zašedlé zraky,
kalné, jako zdrclý hrnek mlíka,
při bouřce nasedám na vodyplné mraky,
na kterých jak na velbloudech,
projíždím Káhirou jménem bouře.

Moje ego obrazy jsou v blesku,
moje hudba v hromu,
duše zamčená v temné modři,
snů, nesplněných přání, stesku,
zahnaného do rohu.

Toulám se ve světech, budoucích,
minulých i v časoprázdnu,
jsem vaší matkou,dcerou,milenkou,
i velitelka vojska nevědoucích,
co zraňují zanícenou myšlenkou.