Na všechno čas

Jen tak lítám; cítím a nevidím,
jako slepec vyhýbám se očím,
tma ruce oblizuje a zamotává,
večer se dusným stává.

Můra šatstvem svým tvoří stín,
jsme narození stonků kopretin,
růže nevykvetla jako srdce svíc,
nastala tma; hlasy řka víc.

Křídla ptáku se do tmy noří,
vytržený květ hanbou hoří,
život časem barvy poztrácí,
svět jako kapka slzy krvácí.

Květy vadnou do rána milování,
nebyla by motlitba skrytá v přání,
nádech těžkým zdá se,
že se srdce třesou na římse.