Únosce

Stojím tu sama – na nádražní stanici,
koukám se do dálky, slzy stékají mi po líci.
Hledám marně vlak, který mi tě odvezl
a srdce křičí mi bolestí na poplach.
Tenhle pocit ty by si nesnesl.
Rozum říká mi: „Proč máš zase strach?
Nech ho být, jste přátelé - copak to nestačí?
On tvoji cestou prostě už nekráčí.“
Srdce mu vzdoruje, bojovat by chtělo,
kdyby však tak reálnou šanci jenom mělo.
Bylo by to krásné po těch nocích vášně,
brát život taky jednou zase zcela vážně.
„Srdce co ji pleteš, ať mnou se jenom řídí,
jenom ji ubližuješ, radíš dělat chyby.“
„Rozume, ty neznáš cit?
Nechápeš co je to po lásce zatoužit?“
A tak stojím dál,
hledím kudy zmizela tvář, která mi tak líbezná byla,
oči, které mě dokázaly hřát,
povaha, která se mi tak zalíbila...
nezbývá mi než vzpomínat...