Hranice

Stojím nad propastí něhy a útěchy.
Po špičkách, ve stopách své vlastní potěchy.
Soutok se plaví po rouně nebesa,
přes přízraky hrozeb má duše neklesá.

Rány, rozmisťujíce se po nebeském těle,
strádám já ve zbroji nepřítele.
Po vlnách extáze do víru šílenství,
kráčím si v zápalu hříšného poselství.

Do hlavy honí se bláznova slova,
Žiju a umírám, znova a znova.

Vodopád chaosu tak zmítán svědomím spásy,
Za život, za lásku, za božské krásy.
Jistota - na dluh prý mi oněměla
a krajina libosti rázem posmutněla.

Potají dělej, má dívko, své činy.
Skrz Tebe zprostím se své vlastní viny.
Těžké žití je s ukrutným hříchem,
S tajemnem, s úzkostí, omamným tichem.

Do hlavy honí se bláznova slova,
Žiju a umírám, znova a znova.