KDYŽ SE DĚTI ZEPTAJÍ

Malá střapatá holčička poskakovala po malé skromné babiččině kuchyni,kde bylo k vidění spousta zajímavých věcí,které doma u maminky nevídala.Dřevěné, ručně malované talířky na zdech,obrovitý mosazný budík,jehož tikání bylo slyšet i ve vzdálenější ložnici,textilní vyšívaná truhlička,jejíž vnitřek skrýval babiččina bohatství z mládí,třeba zažloutlou fotografii mladého vojáka,který měl být údajně mým dědečkem,ale protože se z války nevrátil,byl jím nakonec můj opravdový děda,ne ten z fotografie.A také tam byl tyrkysový růženec,ke kterému se babička chovala s velikou úctou,poněvadž byl od její maminky.Vedle truhličky měla své místo tlustá bible,v masívních deskách a nádherně blyštivým křížem.Ta kniha mě tak fascinovala,ta vazba...,ale byla jsem tak sklamaná,když jsem nahlédla dovnitř.Kde jsou obrázky??Hmmm,písmo takové okrasné,ale žádný obrázek,ach jo.Přitom tu knížku má babi tak ráda,kroutila jsem nad tím hlavou a dala ji zpět na své místo.Přesto jsem nikdy neměla odvahu právě na tyhle věci se zeptat babičky.Připadaly mi tak opředené neprůhledným tajemstvím...,babička se tvářila pokaždé tak vážně a zamyšleně,když si v ní četla.Zkrátka pro mou dětskou hlavičku cosi neznámého.Doma jsem se ale neváhala zeptat své maminky.

"Mami,ten vousatý pán na křížku,co ho má babička doma na stěně,je bůh? A kde bydlí?"nedočkavě jsem hleděla na mámu,v naději ,že rozlouskne tu záhadu v mé hlavě.
"To nevím má milá,to neví nikdo.Ale až budeš velká,možná na to přijdeš" usmála se na mě máma od plotny.Hm,tak teda až budu velká...

(o asi 24let později)

Ukládám večer své dva špunty do postýlek,dávám jim dobrou noc a pusu,a v tom na mě můj 9letý syn vykulí oči. "Mamko,existuje bůh ?" Koukám na něj,a vidím v něm sebe před lety.Cítím z jeho otázky tolik napětí a tajemna,jako jsem to zrovna tak já vnímala tehdy.Jen jsem se styděla přiznat mu,že nevím.A říci mu,ať počká až vyroste?Vím jak jsem jako dítě často čekala až vyrostu a pochopím to,a že se mi zdálo,že je to nekonečné,a stejně si nejsem dodnes jistá,zda jsem to pochopila.
"No to je jasné brácha,že existuje" ,reagovala pohotově o patro níž v postýlce o rok mladší dcerka,"když nám mohl nosit domů na vánoce stromek ježíšek,tak proč by neměl existovat bůh,že jo mami" mudrovala trumfálně v naději,že prostě musí mít pravdu.
"Jenomže jsi zapomněla,že jsme posledně stromek zdobili my?"zeptal se syn.
"Ale no tak toho měl moc a nestihl k nám,no,vždyť jsi to tak říkala mamko!" oponovala pořád dcerka.
Se slibem že jim to zítra povím jsem zhasnula v pokojíčku a šla si to dát nějak před zítřkem dohromady.
Vím já jestli existuje?Je nehmatatelný,já ho na živo neviděla.Je legendou?údajně zemřel tak mladý...Lidé se k němu většinou obracejí až při nějakém životním zlomu,v naději,ve víře...Ale vždyť já ho vnímám a oslovuji pokaždé skrze lásku,city,emoce..takže tudy povede moje cesta k vysvětlení...Ano,tak to asi vidím já,a tak to zítra řeknu svým dětem.

"Myslím moji drazí,že toho boha máme všichni trošičku v sobě.Každý z nás má v sobě toho svého,ke kterému občas třeba mlčky a jindy nahlas promluví.Pro mě je bohem láska,kterou cítím k vám,k lidem,zvířátkům,věcem,knížkám,hudbě...myslím,že když máš v sobě lásku,máš v sobě i kousek boha.V lásce je naděje,víra,blízkost,pochopení,odpuštění,je mocná..a tak myslím,že jestli je nějaký bůh,tak je v lidských srdcích,jen to každý nemusí cítit stejně.."řekla jsem a čekala nával dalších otázek.Nekonalo se.Oba na mě koukali s otevřenou pusou,ale asi jim to prozatím stačilo.Nevím.Třeba si ten svůj postoj k bohu budou muset nakonec opravdu vybudovat až jako dospělí.A třeba se mým slovům budou jednou smát,kdo ví...ví bůh.