Křehké dorozumění

Malému dítku, batoleti,
první smích a pokřiky,
v radostné perleti
z kočárku odletí,
z pusinky vychází
půlky slov, slabiky,
nevinně cvrliká,
copak mu schází,
všem to tu říká.

Směje se, kope, mává,
ve vaně se šplouchá,
umí plakat, taky řvát,
když si s ním nikdo nehrává
a nikdo ho neposlouchá,
nemá to vůbec rád,
chtěl by totiž povídat.

Křičí, pojď si pro to slůvko,
na chvíli se zamračil,
div se nepřerazíš,
ty jeden malý mluvko,
ráda k němu přicházíš,
podívej, co už ses naučil.

Jdeš k němu ještě blíž,
taky tě vnímá,
svět ho tak zajímá,
maličký zafuní
a ty přesně víš,
chce-li pít nebo jíst,
copak to na mysli
všechno má,
copak chtěl by to říct,
lidská duše to ví,
každá mu rozumí.

A my si tu můžem kopat a řvát,
jen tak psát,
marně doufat ve splnění
nejednoduchého vcítění,
můžem tu snít o dorozumění.