IRONICKÁ REALITA

Směje se němý trhavým pláčem,
nebe se teskně straní,
bezruký je rukou vláčen,
pak přetrhne se mi spaní.

Na každém rohu jen bída,
na jasném chodníku stesk.
Spálí nás všechny síla,
co má v sobě chytlavý blesk.

Poslední tóny lidského hlasu,
stále se bojím otevřít oči.
Motám se kouskem do svého vlasu,
nač pláči, když svět se točí?!

Neschopni mluvit stojíme v davu,
vzlykot nic velkého nepřidá.
Pocity ubohým kradu,
proč nikdo nic neříká?

Všichni jsou zmrazeni životem,
který si s námi hraje.
Každý je trochu pilotem,
co ruka mu z auta vlaje.