Na krajnici..

Ubředám se dál a dál
v taji zármutku,
na krajnici smyslu a ochoty
se dechy tají.
Za spásou anděla a jeho bezkřídlého rouna
přes movité statky i metafyzický děj -
Opouštím své tělo za krásnem
podivuhodného jsoucna.
Dopisy na rozloučenou jsou až příliš intenzivní.

Nevidím pointu?

Volám, křičím, seč mi síly stačí
a ono neurčito si se mnou stále
hraje, jakoby se nic nedělo.
A děje?
Znaky, výplody a přísliby mé
mysli v nedaleké nicotě
hojí mé slastné rány rychleji
než bych si přála.
Možná si přeju víc než bych měla,
anebo je mé srdce kdesi v dálce zvadlé

a už nemá žádné sny.

Úsměvná má slova bez
přílišného děje
s nepřátelským příslibem míru i boje
se vzdávám základům osobního pokání a
obdivům mé hříšné tváře s obrazem
božské svatozáře.
Ach, ty zdi - mně tak blízké
oprýskány krvavou šedí a
niterní plísní tak hlubokou,
jak hluboká je zlost uvnitř

mě samotné.