Kletba města Millhaven

Žiji v městě zvaném Millhaven
malém, nízkém a studeném
ale když slunce zapadá
jak ze zlata vypadá
vždycky jsem se toulala
a u toho si zpívala:
La la la la la, la la la la laj
všichni živí přece umíraj

Jmenuji se Loreta, ale říkejte mi Loti
je mi skoro patnáct let
a jestli jste viděli oči zelenější
tak to jistě nejste zdejší
a své zlaté vlásky
si pročesávám vždycky
la la la la la, la la la la laj
máma furt povídala, že všichni umíraj

určitě jste slyšeli o kletbě Millhavenu
jak se o Vánocích nevrátil kluk od Blakeů domů
našli ho až další neděli
v jednom říčním údolí
s hlavou raněnou, v kapsách kamení
umíte si představit ten žal a sténání
La la la la la, la la la la laj
I malí kluci občas umíraj

Profesor O'rye z millhavenské střední našel jednou na dveřích
Svou fenku s rodokmenem přišpendlenou za kožich
další den přítáhl její tělo do školy
všichni ji s ním pochovali
jeho řeč fence měla vše – nářek a slzy
La la la la la, la la la la laj
však hovádka boží taky umíraj

Celé naše město šokovalo
všude se jen povídalo
a najednou se zjistí, že hlava udržbáře Rosti
plave ve fontáně u starosty
malý strk uvede malé město v pohyb
La la la la la, la la la la laj
všichni přece umíraj

a pak nečekaný zvrat paní Colgate někdo bod'
ale ona ještě žila, aby vraha prozradila
aby řekla přede smrtí
její vrah je malá Loti
co je tady odnaproti
dvacet policistů tu bylo hned
la la la la la, la la la la lá
staří, mladí – smrt si nevybírá

Jsem to já, Loti, kletba Millhavenu
co přinesla zkázu městu svému
mé vlasy nejsou zlaté a oči zelené
jsou spíš takové obyčejné
mám vlastně malou pusu pod tou vší pěnou
la la la la la, la la la la laj
dřív nebo později – všichni umíraj

ač malá jako dlaň, zlá jako saň
kdyby špatnost byla bota, padla by mi jako šitá
jsem mladá slečna hříšná, co přece bude polepšená
Ale vůbec! Jsem zrůda! To přiznávám
To mě štve, to ve mně rozproudí krev
La la la la la, la la la la laj
máma mi povídala, že všichni umíraj

Blakeho kluka utopila, paní Colgate ubodala
a také udržbáře pilou řízla
ale fenku nepřípíchla
to párek místních bláznů
smraďoch a ten, co má velkou hlavu
La la la la la, la la la la lá
vše, co stvořil bůh, umírá

a byli tu další, mí bratři a setstry
prý nehody, už zapomenuty
jak se pod těmi dětmi prolomil led
myslelo se, že na dno klesly i výstražné tabule
ale ty byly dole tam, kde si věci ukládám
La la la la la, la la la li lo
I těch dvacet dětí umřít muselo

A ten požár, co zničil celý slum
co byl za největší pokládán
pojišťovny potrápeny, majitelé domů žalováni
a to vše jen kvůli malé dívce a trošce benzínu
a jak plameny hučely, když je vítr hnal kupředu
La la la la la, la la la la laj
bohatý či chudý – všichni umíraj

zpovídala jsem se z těchto zločinů a přišlo souzení
smála se, když mě brali do blázince
ve staré černé fordovce
no, není to domov, ale sakra lepší než vězení
není to tak špatné tu domov mít
la la la la la, la la la la laj
Však všichni přece umíraj

A teď obklopena psychyatry
s jeich věčnými Rorschachovými testy
pořád jim říkám, že se mýlí, když mě chtějí pochopit
Furt - zda lítost cítím - samo sebou!
Tolik toho ještě zbývá, jen ať mě nechají být
Takže další rorschach a prozac a svět je zase skvělý
La la la la la, la la la la laj
všichni říví přece umíraj
všechno je fajn a jak skřivan si zpívám
la la la la la, la la la la laj
všechno je skvělé a všechno je fajn
la la la la la, la la la la laj
všechny děti boží umíraj