Putování nebeských válečníků

Cesta protkaná
zlatou nití
kopíruje tiché údolí
ujíždí po ní
nebeští válečníci
klaní se slunci
zvedají meče
ve zbožné úctě
. . .
oblační hřebci
mají rubínové oči
kopyta se míhají
se zlatými podkovami
vstříc zlatavému prachu
. . .
zastaví se u pramene,
kde sedí potulný bard
s mlčící loutnou
dají napít koním
z té křišťálové tůně
a vyslechnou si
starou baladu,
z které bolí u srdíčka
bardův hlas naříká
loutna je rozmrzelá
. . .
jezdci barda odmění
zlatými penízky,
které hřejí v dlani
jako miniaturní sluníčka
. .
putují dál
jejich cesta
bude dobrá i zlá
.
déšť jim bubnuje
do helem a stéká
po zářivém brnění
ve ztrápeném odpuštění
blesky rachotí kladivy bohů
a zima je vtíravá milenka,
s kterou se neradi přátelí
.
jejich srdce
jsou však věrna králi
a oni doputují
do míst, kde
sídlí ďábelské zlo
lačné po jejich duších
.
prolomí kletbu
uvrhnutou na krále
a král opět promluví
spravedlivým hlasem
a vypudí vyvrhele a vrahy
z říše, kam vedou jenom
kroky čestných
.
prolomí kletbu,
kdy král byl
proměněn v kámen,
který se tyčí
nad ztichlým královstvím
jako menhir
věrně zpodobněný
do tvaru lidské postavy