Odpověď

Až se zase jednou budu ptát,
jestli vládne světu nějaký řád,
tak řekni mi prosím:

Na co se ptáš?!
Vždyť odpověď znáš!
Odpověď "Ne" je vždycky kladná,
svět je jak opuštěná dáma,
i když je líbezná,
dobrou tvář nepozná.
Má sama sebe ráda,
ostatním ukazuje záda,
mysl je nerudná
a ruka osudná...

Zas jednou vstane Etna a společenstvo kráterů
a zhubí tu dámu zahrabanou v průseru.
Až sešle mocný Merkur poštu svou nebeskou,
pak černočerné prázdnotě ta dáma bude nevěstou.
Pak třeba vzbudí se a možná pochopí,
jak život tvrdý je,
když zlost ho drží za klopy.

Ale pozdě se probrala líbezná paní,
když z jejího těla už nic zachránit není.
Horká zem zabila, kamenný déšť plení,
byla velká, byla spanilá, ale teď už není...

Až se zase jednou budu ptát,
jestli teda mám život mít stále rád,
tak řekni mi prosím:

Na co se ptáš?!
Vždyť odpověď znáš!
Až po okraj z kraje,
si s tebou žití hraje
jednou jsi nahoře, pak už jenom dole.
Tak sakra na co se ptáš ty vole?

Ať máš prachy v pr****
nebo pytel plnej blech,
život tě stejně dostane
a pak dělej si co chceš,
cestu, kterou unikneš nikdy nenajdeš.

Jen jednu možnost máš,
dělej co musíš,
a než na smrt dokulháš,
třeba něco zkusíš.
Ještě jeden a krok a brzo ti to skončí,
když to tebe levnej mok jak do krytu skočí.
Nemusíš se bát, teď už každej pije.
Však každýho noha napůl v hrobě hnije.

Takže.

Až se zase jednou budeš ptát na krásy na světě a tak dál,
tak se připrav, já řeknu ti zase:

Na co se ptáš?!
Už dlouho to znáš!
Vždycky zápor vede
nede mě i tebe!
i když sílu máš, už nikdy se nezeptáš.
Tak tady mou odpověď máš!

Vykašli se na to
a jdi tam kam celej život jdeš.
Třeba cestu do hrobu tak brzy nenajdeš!
Modrou barvou září ta pozemská tvář,
tak jdi tvář proti tváři, ten souboj už znáš.
Zloba v lidském těle, kvete jako růže,
od pondělí do neděle pořád vybíjet se může!

Se slzama v očích chodí duše bez těla,
možná to tak dáma jménem Země nechtěla...