SPÁČI

Nový a starý jak se spirála roztáčí,
odmala jsem si hrála na kopcích a v vodě,
mé srdce dobyli Aztékové a Apači,
odmala jsem byla kluk s prakem a poděs.

Byli jsme taky partyzáni v lese a bažinách,
princ s lesáckou čepicí a madrací místo koně
i obyčejná dívka jezdící na kole v bikinách
a v horkém létě spávali jsme na balkóně.

Byli jsme vším: hasiči, ochránci přírody, policisté,
postel byla naše příběhy, autem "modré plameny",
schovával svou tvář ten, co mé srdce získal,
dodnes zůstává mi neznámý, zakrytý a bez-jmenný.

Uvnitř skříně byl vchod do jiných světů,
procházeli jsme dějem povinných autorů
a vždy dorazili na konec, cílovou metu,
byli jsme i dělníky, kteří milují Auroru.

Přála jsem si utéct z domu a pak se vrátit vrtulníkem,
plout s námořníky a být kapitánem, který zná svou loď,
večery trávit s Malou čarodějnicí a Maxipsem Fíkem,
s osvobozenými vojáky jsme se dávali na pochod.

Dnes si vzpomínám na hrady z písku a garáže,
vařili jsme šípkový čaj, klepali „řízky“ kameny,
bez zápalek a novin se nám vždy oheň zažeh,
párky, houby, chléb i brambory olizovaly plameny.

Dělali si pikniky v trávě s bonpari a lesněnkami,
z jehličí stavěli domy pro trpaslíky a lesní víly,
hráli jsme divadlo a v zimním háji žili Popelkami,
byli jsme vším, co naše fantazie chtěly, dovolily.

Pletly jsme na louce věnečky z pampelišek
a pouštěli je po řece, ať najdou toho pravého,
nejhezčí ze všech dárků byl meč a Smíšek,
lámali si vlněnku na 5 dílů a k ní něco slaného.

Sbírali borůvky a s jahodami je mačkali do smetany
a na podzim pálili bramborové natě, pouštěli draky,
taky jsme byli hadrovým panenkám tátové a mámy,
z venku nás nevyhnala ani bouřka, slejváky a mraky.

V gumácích jsme při povodních běhali nazí po silnici,
na uložených kmenech v lese měli domovy a tajné skrýše,
na oběd se vraceli se zvoněním na kapličce, vyhýbali se polednici,
a když jsme se báli sami doma, lehli jsme si do peřináče a byli tiše.

Ve škole byli jsme vždy poslušní, učenliví a pilní,
ven jsme mohli, až byly napsány všechny úkoly,
snili své pohádky a věřili, že se i v obyčejných životech plní,
a já v nich věřím dodnes, nemyslím si, že to jsou bláboly.

Pod peřinou bylo před tmou a čarodějem bezpečně,
a co nám nedal svět, to dokreslily pastelky na papír,
žádná role nebyla k ničemu, nic nebylo zbytečné,
a obyčejný kamínek na prstenu z hračkářství byl safír.

Na seníku si hráli skákáním do sena, a přeskákali panáka a gumu,
hráli si na slepé báby, barvy a města s míčem, stříleli ze vzduchovky,
a potajmu jsme balili nať a snili, že je cigareta, tátovi ubývalo rumu,
našich příběhů bylo mnoho, prožili jsme jich desítky dokonce i stovky.

A já je žiji dál, jenže už jsou jiné, příliš dospělé,
jak postarat se dobře o rodinu a zvládat k tomu práci,
kdy se prosadit a kdy se chovat odtažitě, nesměle
jsem šťastná, i když mi občas smůla nohy smáčí.

Tak pro dnešek už stačí...!

Přidej radši.

Otloukali jsme píšťalky, když vodník z vrby slez,
byli jsme v Africe snílky a dobrodruhy,
na čaj sbírali jsem listy ostružiní i černý bez,
a v Anglii jsme byli lordy ale taky sluhy.

Štvaly nás sociální rozdíly světa kapitálu,
co hlásaly prvomájové průvody a pionýři,
pozorovali jsme z okna děti s lampióny a šťastni byli v málu,
pak vítr nabral druhý dech, naše sny rozfoukal jako chmýří.

Dodnes se vracím na zarostlé chodníky v lese,
obcházím spadlý kmen i bludný kořen,
bludička zabliká a pak se osamělá chvěje, třese
a pleso v horském potůčku je znovu moře.

Jsme to my, co sníme, jsme to my, děti nadějí,
občas se zatouláme, vlci naše cesty zkříží,
jenže sny do našich srdcí dobro, lásku zasejí,
ani počátky a konce pohádek nejsou bez obtíží.

Kam naše cesty míří???