Nezmapovatelné

Kdys kreslíři ke stolu usedli
s brky smočenými v olůvku,
co tu a tam kaňky zachytí,
otevřeli zastaralou zásuvku,
rozpitá dřeva ebenů
a dali se do rytí
po strukturách pergamenů...

Dlaní potřísněnou v kalamáři
jemně uhlazoval hrbolky na stěnách,
vkresloval obrysy lidských tváří,
až kam se táhla výše jeho sáhů,
jen v tichu, vlastního hlasu ozvěnách,
v nepatrných škrabotech pevných tahů...

Přesné vrásnění zamyšlených očí,
vycházející slova ze rtů figuríny,
co asi říkala, mluvila roztržitou řečí,
nebo jen našeptávala pro svý stíny?

Třeba prosívala o útěk, věčné vzdálení,
po stezkách hledíc naproti snům,
zavinutá do hlubin své nekončící zimy,
když pořád tak sledovala tamten dům
obrostlý větvemi zelení,
třeba se jen chtěla plazit s nimi...

Možná se ptávala, po kterých jít,
sama neznajíc jedinou oběžnici,
pořád nepřestávaje do skály klít,
prosím, kreslíři, aspoň souřadnici…

a stařec se tak chvíli zamyslel,
pustil se do pozvolného zmapování,
načrtl jednotlivé kóty,
docela souvisle
v reliéfech rozhání
nechápavé výčty,
podrážkou boty,
snad je to rozeznatelné
…
ale víš ty,
pronesl,
ty naše cesty,
vždyť přece všechny
jsou nezmapovatelné…