Řizeno osudem

Děvče v jiném stavu,přišlo k dveřím mým,
bědovalo nad osudem,nad životem zpackaným.
Hledajíce útěchu,náruč milující,
slíbilo mi synka svého,chtělo se ho zříci.

Tak sepsaly jsme dohodu,povinnosti a práva,
dívka dítě porodila a byla opět zdráva.

Nadešel čas loučení,tu ženština se leká,
co jejího synáčka,co ho tu jen čeká?!

"Nic se tu jen nezdržuj,nemusíš se o něj bát,
na prachovém peří bude denně spát,
božský nekter bude pít,o hrdinských skutcích snít.
O činech které vykoná,než zatáhne se opona,
než pobledne věkem tvář a vyhasne očí zář.

Bude slavným synek tvůj,však toho se jen vyvaruj,
spatřit ho kdy více,
neb pohasne zář jeho - a šup s ním do márnice!"

Tak minuly roky,dítě z nemluvněte
a z dítěte muž,co krásou jenom kvete,
silný bojovník,srdce statečného,
nenajdeš v královstvích jiných takového.

Rozhodl se opustit mě,vylétnout z hnízda,
upevnit si postavení a převzít vládu,
najít sobě hodnou ženu,paní svého hradu.

Oslavy jsou v plném proudu,svatba už se chystá,
že se ti dva mladí vezmou,věc je téměř jistá.

Tu zasáhne do osudu ruka matky ztracené,
žena hledí na syna,do tváře jeho kamenné,
na okamžik svitne úsměv na synkově líci
a vráz padá na stůl,smrtí slastně spící.

Už je pozdě litovati,rice k nebi vzpínatí,
věčně bude v hrobě spáti a klid mrtvých hlídati.