Za odlivu s klasiky

Jsem Žid. Nemá Žid oči? Nemá Žid ruce, tělesná ústrojí a tvar, smysly, pocity a vášně? Není snad živ ze stejného jídla, nezraní ho stejná zbraň, netrpí snad stejnými nemocemi a neléčí ho stejný lék?
Když nás píchnete, neteče z nás krev? Když nás lechtáte, nesmějeme se? Když nám dáte jed, neumřeme snad?
Jsem člověk,
proč někdo pán a na drahého: otroku!
Proč ne v bratrství a kráčet spolu po boku, ten je mučedník, co visí z kříže,
druhý ne, však také ne bez tíže…

Ze Shakespeara jsme recitovali,
nahlas, tak nahlas,
abychom přerušili šum Tritona
a aby vynikly krásy krás.

Schillera, Krista i Marxe,
ať odletí ten,
kdo poslouchat nechce…

Číst nahlas v racčím klasiky,
a neslyšet zlé jazyky.

S křídly a v popelavě bílém,
být můze a umění apoštolem,
při večeři sedět za jedním stolem,
opeřen či v šatu holém…