Díky Ti, vodo...

Chytal jsem maličké rybky,
když hlad jsem cítil,
ty oploutvené živé sýpky,
zobákem já chytil.

Vznášel jsem se těsně nad hladinou,
ne víc, nikdy ne pro potěšení,
jen jednu, jen tu jedinou,
ne zabíjení a žádné soutěžení!

Kdo víc, kdo víc,
kdo víc…

Cítil jsem chlad moře
a kapky na mém peří,
viděl pod vodou,
jak rybky jako srny běží,
v hejnu a mezi korály
a slyšel námořníky,
jak zpívali svoje chorály,
smáli se a radovali…

Já letěl štasten
nad Atlantikem
a nad mořem,
s potravou, nikdy neponořen
a zobákem rýdoval ve vodě čáry,
psal vzkazy…
a jiné prapodivné tvary.