Bezejmenná

Jsem poutníkem v poušti,
schoulený v houští
ukrytý před smutky
kovaný zármutky.

Žár pouště niterní
zpěv mnichů kláštěrní
tančí si temnotou
jak nota za notou.

Došly až k hoře
pod nimi moře
splaveni touhou
vydechnout ( konečně ) mohou.

Odevzdat světa bol,
smotat ho v převelký stvol,
nechat ho v útrobách

matičky země

kde se to ve mně ?

stále rodí a dýchá
se mnou to smýká
křicí to, řve to

rve mě to na kousky
pomýšlím na housky ?

znavená padám
zbraně své skládám

přeji si světlo,
radost
a smích

tak pojďte, vkročte už

VÍTEJTE !

Tak už se, radosti, přeci jen smíchejte
zřeďte ten lektvar
změňte ho v nektar

Tak bylo

je

a zřejmě i bude ...