Slyšel jsem Ovidia v sále

Pták bát se nemusí,
válek, nemocí, či stezku…
bouřek, neúrod a ani blesku…

Pták bát se něčeho musí?
Výšek, hor či nížin
dravé zvěře, člověka,
nebo snad ohně, či vody snad?

Bojí se když stoupá do výšin…?
Plíží se v bahně jako druzí???
Ach, jeho pýcha odvěká…
perutě a brka
v přilbici vzduchu
a v brnění mračen
střevíce, s nimiž tančí v kruhu
s lehkostí, podzimního listí
s něžností polibku od milence,
a s vůní svítícího paprsku,
jenž od věků na prách svítí,
když vydá hlásku tenounce…

Světem se v lesku kolousí,
v noci, v temnotě, v moři a v odlesku
oř vzpírající se bez hlesku…