Latrinálie

Na konci dědiny, za posledním barákem,
Kde je vichr pánem věcí,
Smrdí to hnilobou a zatuchlým smeťákem.
Prej ekologie – kecy!

Na těch truchlivejch hromadách zmizela nejedna vzpomínka
a nejeden krám se v tom bordelu utopil.
Třeba jednou tam ležela pitomá holinka
a snažila se neztratit ze všech sil.

Pak v jeden lenošnej, zkaženej podvečer,
kdy zas jak prase sem to tam prolejzal,
sem si vám možná trochu i zabrečel,
když jsem si všimnul, v čem jsem to stál.

/Jsem sice velkej chlap,
ale občas – to víte,
se i vám může stát,
že se rozbrečíte./

Tenkrát tam někdo vyházel
stejný hračky, co sem kdysi měl sám.
A já jsem v tom smetišti nacházel
celý svý dětství. Celý ne, ať nekecám.

,,Autodráhu“, nebo jak.
Jó, tenkrát ještě Hot Wheels nebylo.
A taky velkej náklaďák,
Na kterým se z meze /jak na sáňkách/ jezdilo.

Ptáte se na smysl tohohle počinu?
Ptáte se marně, žádnej není.
To jsem tak jednou navštívil latrínu
a pustil jsem se do básnění.