Procitnutí

Až sto let pohltí mé mladé tělo.
až hlína zasype mi bílou tvář,
pak teprv řeknu jak by se mi chtělo,
žít život chudý,ale váš.

A poezie vnadná, tenká,
mi vnutí tisíc polibků,
jak popíjí se vína lehká
ze starých vinných sklípků.

A rtěnku mastnou, když mi slíbá
vítr jak v rakvi něžný vězeň,
zasažen ukrutnou bolestí nevnímá,
že už mnou nebude střežen.

A poctivostí ňader sveden,
líbá teď múzu nevinnou,
bezelstnou mocí pouze veden
upadl se mnou
v propast tajemnou
nazvanou procitnutí.