Nesnění

Jsme
generace zvracející evangelia
a v noci tleskáme
monopolům na smích.
Srostlým obrům
z umělé hmoty
a přece tak svatým.
Jsme jaloví hráči
na božské ruletě,
šílení vrhači kamení osudu,
fanatičtí spáči
se srdcem z kouzelných pilulek.
Bydlíme na smetištích za zrcadlem,
v hluchým zákoutích mozkového parku,
ve změti kabelů
strojovny civilizačního pekla.
A usínáme v prenatálních pozicích
nabiti v hlavni.
Střílíme sny pro
reklamní agenty
na počkání
vykucháme
a dodáme na
kamenné domácí oltáře.
O čem sní revolver?
O sebevraždě.
Možná.

Svět má roztažené nohy
jako čtvrťáková kurva
a hltá infuze ropné plazmy.
Matka Země a její sbírka
jaderných falů.
Okřídlených státních andělů,
poslů lásky vůdců k lidu.
Je nám tak dobře,
že kažé ráno krmíme z vděčnosti
Behemonta.
Peníze, mozky a pot.
To mu stačí ke štěstí.
Děti a starci.
Ještě a už
neviditelní.
Ve svatých okovech
schovaní v blázincích
my ostatní.
A kacířsky doufáme v zázrak.
Je slyšet
tiché
našlapování
démonů
napříč
našimi
hlavami.
To život upaluje
vlastní stín na hranici.