Beznaděj dnešků

Slyš, lidé dupou po lidech
a já ztrácím v těch davech dech.
Pak čekám marně ve své skrýši,
kdo najde mě a bolest ztiší?

Vždyť ti, které potkávám, už znají jen lhaní
a krutost a podlost, ty tvrdě si brání.
Nevidí bezmocné, po kterých dupou,
moc se jim líbí, když kostičky křupou.

Rádi pak probouzí ve druhých strach,
chtějí jen vítězství, ze srdce prach.
Někdejší krása, ta dávno již není zde,
jedinou hodnotou jsou tady peníze.

Ublížit může teď skutečně každý,
lehké je v davu se dopustit vraždy.
Zraněná skrývám se daleko od lidí,
tichá a šťastná, když nikdo mě nevidí.

Těžko se zastaví, s těží se unaví,
o citech a láskách svých dávno se nebaví.
Baví se slabostí a cizím žalem,
možná vše zničily, možná jen málem.

Kdopak však mne a snad i svět zachrání?
Těžké je v temnotách přivolat svítání.
Přesto i nadále na zázrak čekám,
i když se toho, co venku je lekám.