Déja Vu

Co křičela?
A proč?
Nikdo jí neslyší, už dávno je pryč,
odešla
do komnat své padlé vlády,
zas do příštího soumraku

Do mozaiek zahalený
vkrádá se potichoučku,
zase zatoužil,
zase chtěl ji spatřit
v denním světle,
ubohý

Zapoměl,
zapoměl, co slzí proteklo,
co úderů srdce pominulo,
co bolesti trvá

Jen touží zas oživit si vzpomínku,
tu bolavou,
tu hořce krásnou.
Chce milovat

Chce,
touží,
přeje si,
prosí,
žebrá...

Na kolenou žebrá
o další ránu.
Na kolenou líbá
její ladný stín
a zase sní

Vysmívá se mu,
říká: Hlupáčku, nikdy dvakrát!
Nikdy víc!
Je zlomený,
je zlomený svou slabostí,
svou nicotností

Kým je?
A co tu vlastně dělá?