Tvé...

Tvé město,
které se vznáší
v oblacích
jako tvá nevyplněná přání,
kde mladičké andělky
hrají na harfy
ukolébavky pro spící měšťany

. . .

ve městě, které
jsi si vysnila jako
bílou krajku zimy,
a plnila chřadnoucím dušičkám
jejich požadavky,
když se vodník nedíval

. . .

v bludných kruzích
počítala jsi roky letokruhů
urostlých kmenů
chasníků, které řezaly
tvoje zlodějské prsty
do obrovitých klád

. . .

tam, někde za Tvým městem
za hranicí, která
postrádala definičnost
odkud kam,
bojovaly za popěvků umírání
myšlenky svobody
o propouštění lží
s krátkými žílami

. . .

a milovaní básníci
zaváněli pachem
démonů se zlatými verši
v pozlacených truhlách slov
bez přílišného kázání
o nebeském prachu

. . .

ukuta pravda v železe
kovadlinou osudu
v nerozpálené pícce,
v jícnu, dávícím
žhavé novinky bez potisků
s opary bez zbytečných abeced

. .

a nové objevy,
noví lidé,
nové názory

.

ve starých dobrých časech,
které patřily dobrým starým lidem...

...se jen tak neztratí