Osud masturbantů

I.

Bez trestu pánové nezůstanou
jimž z pyje v prázdnou slast vytékají
spousty míz semenných, nashledanou

jim nedávejte už, oni se nesetkají
s vámi, kdož s bohem jste propojení,
do hlíny a vody, smutných krajů,

právě jsou, ne jinam, namíření.
Co to bylo za slast, za víření,
jež jim hoře lahodilo v sluch,
v jakém pupky ocitly se zasíření,
v zmatku ocitl se duch,
duše lidská, a Bůh, který není,
odpustí mi, povznese se v ostrý vzduch
nebo pocítím sladký mír na zemi
pln lásky, jež je nad vše bohatství?

II.

Jak je asi hříšníkům, již vědí,
že nemají žádnou naději
stát se dobrými, ať cokoliv to znamená?
Jak strašná bolest jim vzrůstá v duši?
Ponoří se jejich oko v hrůzu?
Jejich plíce semknou ničeho?
Neb zamíří svým cílem jinam
a rozšíří své chřípí radostí?
Tam na dudech, zvaných háje,
roste styl,
stylobatés,
na němž dřík,
na němž hlavice,
na níž architráv,
na níž vlys,
v němž glyf a metopa,
na němž římsa,
na níž trojuhelník střechy.
Tam chodil jsem sám,
rouhal jsem se Bohu,
opovrhoval jsem jeho řečí,
myslel jsem, že znám krásnější.

Nemohu spočíst, čím vším jsem zhřešil,
nemohu zastavit bazény slz,
fontes, znějící strašlivým hřmotem.
Modlím se k tobě, k naději drahé,
ó naději drahá, z mých muk mě vysvoboď,
usměj se lstným úsměvem, jenž všechno odpouští,
ó Venuše, věř mi, že stříkávám.