Tři lidé

OSPALÁ
Život můj ten zdál se zdráv
a i tělo mé zdrávo stálo,
avšak ležíce ten bdělí stav
přicházel jen velmi málo.

Tak noci bloudíce já trávila jsem
po chodbách ztemnělých,
po chodbách bez oken,
v chodbách kde padal sníh,

v chodbách kde fénix zpívá,
pak v místnostech s pralesy.
Tam i Elfů hudba zněla snivá
a víly česaly si vlasy.

Tak krásně, tak hebce
jsem uváděla monstra k životu.
Upíry, piráty a bezhlavé jezdce.
I mrtví povstali z hrobu.

A pak když dinosaurus se saní
požíraje se navzájem,
poranili Bílou paní,
bouraje můj podnájem…

stvořila jsem
stezku.


OSAMĚLÝ
Z práce odešel jsem.
Můj život spad.
Chtěl jsem zmizet někam,
abych necítil ten smrad.

Smrad velkoměsta
všude kolem mě.
Byl jsem vždy jen jeden ze sta
pro všechny na světě.

A úředničina je svinstvo!
Chtěl jsem vždycky cestovat,
ale neměl jsem peníze na to.
A tak deprese stvořili si vlastní svět-

bez bytovek, paneláků,
bez hnusné civilizace.
Byla to zem holých lánů,
země bez globalizace.

Avšak harmonie
nerušená hlukem
po čase stala se
jen osamělým smutkem…

a tam stvořil jsem
stezku.


ZTRACENÝ
Šel jsem po Pražské šedi
lidských ulic.
Nemůžu spát v noci
a ve dne je to na nic.

Mé sny, mé hříchy
provázejí mé žití
a slůvko navždy
v mé budoucnosti černo-černě svítí.

A závist, když parkem jsem prošel
ani vylíčit nemohu.
Tam totiž ničitel stvořitele našel
a dal mu smysl k životu.

A těch polibků!
A lásky tolika!
A každý z nich a spolu
vlastní stezku odmyká

a pak spolu někam do ticha
zasadí strom
a nikdy víc už nebudou bdít do ticha
a sám už nebude on…

ale jak stvořit
stezku?