Dva kroky

Dva kroky jsou stašně moc.
A někdy strašně, strašně málo.
Když den téměř střídal noc
Dva kroky bylo to, co mezi námi stálo.

Nejzazší hranice mého svědomí
Neprostupná hráz řeči tvého těla.
Dokážeme žít s tím vědomím,
Že já tě chtěl a ty’s mě chtěla?

Jsou místa, kam slušný člověk nechodí.
Ty dva kroky jsou jedno z těch míst.
Někdy se ale slušný být nehodí,
Nenech mě, prosím, se teď splíst.

Nedělej se, že jsi nějaká ctnostná, svatá
Trochu moc se třeseš, na to, že není chladno
Tvoje touha po mě z tvých očí chmatá
Chceš se se mnou podívat vášni až na dno.

Nejsem na tom jinak, to asi víš
Chci se Tě dotýkat, slyšet Tvůj dech.
Zdá se mi to nebo teď stojíš blíž?
Srdce se vydalo v překotný běh.

Už jsi mi na dosah a cítím to nutkání
„Tak vraž mezi ně páku a pořádně zatáhni.
Ona mu nepatří je jenom tvoje.
Shoď jeho sny na kupu hnoje.“