Na hranici spánku

To čas se ticha suverénně chopí
a ticho zas jen stroupky času líže,
kde je ta čára kde mysl zahlazuje stopy
a krůčky přechází do stavu beztíže…

Kdy zorničky se nám schoulí pod víčka
a tělo do klubka zavine své cípy,
snad jako vždy zas trpělivě vyčká,
až znít budou jen oddechy v chřípí…

Kdy končetiny upouští trochu toho citu
a hlavě povídají tak už se konečně ztiš,
kdy myšlenky pomalounku mizí do zákrytu,
tak kde je to rozhraní když najednou spíš…

Třeba je to pouhá změť přímek či bodů,
jako když voda břehy omílá a zrnka odnáší,
na jedné straně sucho a na druhé tucty brodů,
kde neplavce strach přímo až k panice vyplaší…

Když pevná země propastí rázem se stane,
nad níž sny svůj pohár usrkávají přes slámku
a nechávají ať jejich bláhovost v říši plane,
snad možná tam a všude kolem skví hranice spánku...