Věřím*

Závějemi času minulého
skloňuji hrubost holých vět.
Závějemi času přítomného
učím se prázdnu rozumět.
A ve vodopádech
ledové tříště,
v melismatických chorálech
smývám každé možné příště.
Ve tmě se tříští
průzračnost nebe
halí mě teplým šálem něhy.
A z kúru prýští
chvalozpěvy
Tebe
rozlitého v daleké břehy.
Čekám na obětí
holých paží stromů,
kdy jimi vítr profoukne
oblak prachového peří.
Čekám na dojetí,
co přichází jen k ránu,
myšlenkou jež vrací Tě domů.
A smůla těch stromů
jak balzám zacelí ránu
tomu, jenž věří.