Živá mrtvá

Vítej, jak se máš?
Nějak bledá se mi zdáš.
Bílá tvář a černé vlasy,
divně rozmazané řasy.
Modré rty a smutné oči,
schováváš je pod víčka.
Jak panenka maličká
z porcelánu
v hvězdném lánu.
Vyhublé máš smutkem líce,
prozáří tě světlo svíce.
Průsvitná jak duch,
náhle ztěžkl vzduch.
Co se ti už zase stalo?
Co tentokrát tě tolik vzalo?
Že už tady zase stojíš,
rány otevřené hojíš?
Přestaň se pořád jen ptát.
Já vím, chceš však odpověď znát.
Na otázku proč, tak často umíráš,
sama v sobě všechno vzdáš.
A jen v zrcadle sleduješ bílý stín,
který zbyl z vůně kopretin.
Které jsi kdysi měla ráda.

Ano, proč mrtvá jsem zas?
Proč popírám čas?
Proč srdce v hrudi přestává mi bít?
Proč celý svět se musí vždy zastavit?
Proč pak jen před zrcadlem monolog vedu?
Proč už jsem zemřela tolikrát a žít přesto svedu?