VINA II

Kdo píše básně neslané,
kdo z noci ráno nevstane,
kdo líbá, i když není koho,
kdo milá, říká, ty má zlobo,
kdo v posteli si lehává,
sám, když něžná je ta průprava
poprava
je v nedohlednu
bude asi veselá
no, tak to si radši sednu,
seč bude zřejmě zběsilá
v lednu
sehnu
žehnu
bude
draku?
co je?
kde jsi?

tu

cože?
bože, na mýtu

Tvořím,
hořím,
bořím,
na mýtu
nořím
tuřín,
zdá se,
raší tu


co je vaše nechávám vám
a už se o vás nestarám
žijte si v té vlastní kleci
stejně vím,
že jsou to kecy,
o žilách a o přátelství,
nikdy to tak nebylo
i když se tam svítilo
bylo milo nemilo
jít a prostě zaklepat
to kat
se často objevil
kát
se uměl neuměl
ten všeuměl se šavlí
co vám do výstřihu
smál se potají
v nočních krůpějích
nádherných perleťových slz
a slov, co nad ránem teprve roztají
s prvním kuropěním
a kohoutím řevem

to kohout je to zvíře
které ve vás a tobě dříme
a ty nechceš si to připustit
jedna tvoje hlava gemin
možná vidí, že by lenin?
ano, to ta druhá je,
všechno zesměšnit až do kraje
jenom nejít příliš pod povrch,
to by druhý namoh
si svůj velký sval
na hlavě
musel by ho použít
k přemýšlení
a to bolí
to je známá věc
ale přes práh bolesti pokud se nikdy nedostaneš,
jo to hochu až pak ráno vstaneš
stejně hlava jako střep a postřelená zvěř
bude bolet, to mi věř

žijte si v tom boxíku,
jak je libo,
to mi věř,
že na má slova prostě dojde,
kolik zvířat ještě pojde,
než naplní se modlitba

nelze děvče ničit cizí vůli svobodnou,
ani hroznou,
ani mohutnou,
v tvém vidění oku,
po ránu to vidíš, soku,
na kuchyňské lince
vzkaz,
jestli chceš, tak nám to kaz,
ale nikdy neuspěješ,
já ho držím pod oltářem,
já ho držím kramflekem,
neboj, my se neleknem,
jedné dívky naivní,
co pořád ještě v temnu šedých dní,
hledá někdo světlo snad,
co někam tady prý zasvítí
děvče, vzbuď se, došla baterka
a tma se zase rozprostírá,
jako každá vlídná díra,
pajzl,
kam šel, ten ....?

nechme slovo slovem, nehřešme,
přátelé a kamarádi,
co ti smradi námi mlátí,
o mříže a postele,
co nám vržou pod pokličkou,
hledí na nás nesměle,
v tom kostele,
co křičí, vidí vidění,
výsledné

nikoho k sobě přes toho druhého nepustíte,
berete ho jako svoji obranu
a po ránu,
vedle jiné tváře,
když se probudíte,
je to jako špatný výklad koránu,
k modlení to není,
ale na odstřel
svou duši zachránit
sebevraždou těla
však do pekel
se vzdalujete
svojí pýchou veselou

rozechvělá
co kdy věděla či nevěděla
že chtěla
měla
neměla
smělá
stařena
kolena
hledají
klid
v závoji rychlých sedaček

co je vaše, nechávám vám,
vracím vám ten povijan,
ten polštář plný hrůz a skřetů,
dávných bojů, zbrojných střetů,
kterými jste zahrnuli,
jednu holku, taky chmury,
jste jí ještě naložili,
do jejího kožíšku
který nabídla v zápalu boje,
že vám možná pomůže,
cítit teplo z její stáje,
vstoje,
skroje,
to tak bylo nebo nebylo
co si myslíš Kamilo
nevolej po kamarádce
nepůjde to seč tak hladce
ale možná půjde tak
když přejede nás náklaďák ...

a tak bych mohla
do nekonečna
pokračovat ...

ale nebudu ... proč?
oč tu vlastně tady běží?
pochopíte ... krásně sněží ...