V sítku prolínání

Všechno kolem nás,
co stále se navrací
a taky všechno uvnitř,
co zvolna vystupuje
z nevšedna krás
a zpod tkání skál,
to všechno drcne
a rozkymácí
ty nejisté stability
a prostupuje dál…

Třeba i pohyb vzduchu,
co odnáší sněhové chomáče
a lístky břízy z hrbolců
do žlábků parapetu
a pak za stěrače,
kde v lehku tance
černý kos pěl,
třeba jen tak bez vzorců
a jakýchkoliv kopií
obloučky retů
a nezměřitelné křivky těl,
co soustavy obvodů
snad ani neproklestí,
nebo jen rezonance
uvnitř jeskyň a průchodů
a taky vůně jara
a hustá bělostná pára
s rozpouštějící smůlou,
možná i se štěstím…

Možná se to jenom týká
noci, jež se potácí,
že jednou je blíž večeru
a pak zas to ráno
vytahuje kulisy,
v šeru slabě mžiká,
jak rozpíná svou nádheru,
pokaždé něco jiného,
anebo to závisí
na slunečních paprscích,
když jejich žáhy
mění úhly dopadu
a taky pohledu,
co zas rozkmitávají
ty nekončící sáhy
všeho živého…

A tak se to prolíná,
vzniká a zaniká
v určitém navazování
jedné věci na druhé
a opačně,
první se rozpíná
a v dalších zatiká,
snad se potom
k ústraní odvlečou,
když se Tě dotknu,
dotkneš se mě taky…?
jako pramínek,
co se potká s druhým
a společně odtečou…