posezení...
posezení...
kdy svět byl
ještě nemluvně
bez prstů
a sál své sopečné mámě
horké mléko z prsů
stavoval se u mě
na půdě
jeden starý bard
s kloboukem na vodítku...
jen tak jsme seděli
na lávce u komína
komíhali nohama
on vypouštěl kroužky dýmu
a mezi nima mi vyprávěl
nůši příběhů
z dalekých zemí
co nám vlastně krouží
za ušima...
někdy mě na klobouk posadil
a říkal proletíme se
vím o jedné slavnosti
všichni tam tančili
jedli pili bavili se
já s nima
on z rukávu sypal ohňostroje
z jisker padaly osmičky
děti je honily
a kdo tu svou chytil
rozpletl a schoval k zakuklení
na chvíli do dlaní
toho zahřála...
pak je otevřel
vzlétl z nich motýl
a já se na ně v úžasu díval
s otevřenou pusou
až mi padla do oka
jedna slečna...
bard šibalsky mrknul
víš mladíku
každá přímka
co si kráčí pluje nebo letí
k nekonečnu
má svůj bod
co siće nevlastní
ale je jí nablízku...
přesto že to bylo dávno
a dnes je všude plno sněhu
často se země zakřiví
do jednoho bodu
a já každý večer
ještě než usnu
s úsměvem prožitého dne
pohladím svou tečnu
vylezu na půdu
a očistím lávku u komína...
Komentáře (9)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
S t a v ě l a jsem
zrovna z cihel skleněných
opevnění tělu větrnému
/ dělávám to ve slavnostním čase
neb můj dech pokazil by, kdyby silně dých´
Zhasly by z jisker osmičky letících dětských vjemů /
…když na klobouku v stejný čas navštívil naši zem…
A moje druhé Já se v sukni s korzetem
a rozcuchaným účesem vmísilo do davu
Chtěla jsem tančit. Pít. A hodovat
A hledět v ohňostroje vyšívajíc´ tmění
z nichž padající osmičky v příkrase se štrasem
se dolů snášejí v svém rozhořelém hávu
a děti zkouší chytat je a narovnat
A ty, co zůstanou, svá nekonečna změní
pro přání nevyřčená, přesto silně znělá…
I já jsem jednu chytla do dlaní
kde zahřála mě zakuklením, jak by sama chtěla
si něco přát. Tak na oplátku
/ přání za přání /
já zase změnila ji v motýla
a pustila ji ku volnému prostoru
aby se v třepotání ladně rozletěla…
Na křídlech napsaný byl vzkaz
co nesl jasnou zkratku;
aby Ten, kdo pak přečte si, pochopil, že ho posílá
ta, co zas vylétne nehmotně nahoru…
..a mladík, který přiletěl,
mrknul a usmál se jen na ni
jako by říci chtěl;
…že každá přímka má svůj bod, který si tuze chrání…
08.01.2011 17:04:00 | šuměnka
Začátek mě vrátil opět do dětských let ke klobouku kouzelníka Postilióna...báseňka mě okouzlila něžnou vzpomínkou na bezstarostnost mládí!:)))
06.01.2011 17:38:00 | střelkyně1
přesto že to bylo dávno
já každý večer
s úsměvem prožitého dne
očistím lávku u komína...
ST*
06.01.2011 14:44:00 | Kapka
doda-tečná ... tohle bylo dřív, ale přesto jsem to věděla, i když oficiálně ještě ne ... ST také pro situaci, kterou možná chápu jenom já a možná dokonce jenom teď a už nikdy potom ...
06.01.2011 12:42:00 | Helena Lovecká
Pod lampu zalétnu
a usednu na opěradlo křesla
sundám složená křídla
pohodím copem
na stranu ,kde rostou
lávová pole podléšek
a nechám protékat ten příběh
co povídáš mým sluchem
až se usadí
tak nějak blízko osrdečnice
a co více
zakoření
pak vykvétá
ve vlastní květy roztodivných tvarů
barevné obrázky
duhové kuličky
míčky co házím na kolemjdoucí..
jan tak pro radost
06.01.2011 08:28:00 | Mbonita