Krotitelčin dotyk

Ty bujné stvoření s hřívou jak z temnoty,
ty, kdož tě chytali, stálo to životy.
A zatím každý, kdo zkrotit tě toužil,
tvrdí, že s tebou jen peklo si prožil.

Pakliže u toho také nezemřel,
prý děsíš v snech každého, kdo tě byť jenom zřel.
Jako žár podsvětní, že tvůj zrak pálí,
já ale přicházím za tebou z dáli.

Pověsti nelhaly, jsi vážně nádherný,
hrozíš a vzpínáš se, pohled máš plamenný,
z nozder ti vychází obláčky dýmu,
zkrotit tě musí dát určitě dřinu.

Ještě, že nejsem z těch, kteří se bojí,
v očích tvých bývá prý pozvání k boji.
Já v nich však vidím jen odlesky bolesti,
podle mě zažil sis taky dost neštěstí.

Původ máš démonský, to je mi jisté,
kde ale potkal bys stvoření čisté?
Já si tě ochočím, sblížím a přiblížím,
napříč všem nástrahám, řečem a potížím.

Já si tě podmaním,
tohle už jistě vím.
A sice bez ostruh a biče,
a taky bez potřeby křičet.

Zatím jsi poznal pouze hrubé,
se mnou to ovšem jiné bude.
Zapomeň na krutost, jež se nepromíjí,
proti svým předchůdcům měním strategii.

Jen klidně dýchej a tichounce stůj,
oba už víme, že budeš jen můj.
Natáhnu ruku, zda nejsi jen sen,
A ty, ač z pekel, tak toužíš jí býti pohlazen.

Skláníš svou hlavu a děláš krok ke mně,
k oběma byla k nám ošklivá země.
Když tě však pohladím,
snímám nám z duší splín.

Dnes si tě osedlám,
vždyť víš, že chceš to sám.
A až tě pobídnu, tak se rozletíme spolu,
Na vždycky daleko od všech lidských bojů.