Kiky a Bubu

Ukrytí oba jsou ve mně asi v morku,
Odkudsi z doby bezstarostného dětství,
Kdy bývala radost na každém dvorku,
A pohádky byly královstvím bezpečí.

Říkám jí maličká Kiky, rozpustilá,
Pichlavá jako jejího písmenka jména,
S vášnivě lechtivými myšlenkami,
Nevypočitatelná jež je její cena.

Neznámá je pro mě jejích vlasů barva,
Nevím zda mě miluje a jak se cítí,
Však vnímám, jak blízko je její karma,
Symbolikou bazálního podvědomí.

Rovněž mám i roztomilého nemotoru,
Spolehlivého holohlavého tlouštíka,
Důvěryhodně líného medvídka Bubu,
Který opak je předchozího ďáblíka.

Jsem občas jako Kiky a někdy Bubu,
Celý život je láskyplně nesu v sobě,
Něco jako bývali dr. Jekyll a Mr. Hyde,
Naprosto normální schizofrenní vize.

Kvůli mně se ti dva občas pohádají,
Nenápadně však řídí všechny moje činy,
Věčně jsou protipóly mého chování,
Přesto se v nich asi nevyznám nikdy.