Múza
Múza
Ty svoje.
V náhlém záchvatu narcismu
a sebemrskačství
jsem procházel
ty verše.
A najednou jsem jí spatřil,
svou múzu.
Taková malá, drobná osůbka
celá v černém.
I obličej má zahalený
černým závojem.
„Počkej,“ zavolal jsem, „stůj, moje múzo,
to píšu opravdu …
tak smutně …
tak … plačtivě?
Pomalinku se otočila,
malinko poodhalila
svůj závoj
a pod ním
bledou tvář.
Potom se krátce usmála
a…
je pryč.
Zůstal jsem stát
a znovu se ptal
zurčící vody,
šumícího větru,
ranních červánků
i večerního klekání:
„To píšu opravdu
tak smutně?“
A ozvěna mi vrátila
-
její smích…
Komentáře (12)
Komentujících (12)
Doporučit
Tisk
Nad tvým pojetím žasnu :) Nechci tvému psaní dávat škatulku "nějaký styl" ale pozastavit se nad tím musím.Začtu se,po pár řádcích vkládám ruku pod bradu a vychutnávám si jak si s těmi slovy hraješ.Jo,je to prima :)
18.06.2011 00:05:00 | Jekyll & Hyde
Tak ráda bych napsala vtipný komentář,
však moje Múza už zase zahalila tvář...
ST
06.02.2011 17:41:00 | TetaKazi
No vida, to mě nenapadlo, že by za smutné básničky mohly múzy... asi udělám konkurz :o)
28.01.2011 07:51:00 | labuť
Múza je vším kolem nás... někdy je fikcí, chorými vyplody, ondy realitou, ať už láskou, či životem jako takovým se vším všady. :o) ST!*** je to někdy prča číst své básně od prvopočátku až posud.
28.01.2011 06:36:00 | NikitaNikaT.
někdy je můza jako líh,
někdy má plačlivý smích ...
no co, tak si se pár krát vypsal :-)
to já prý múzy pomáham zabíjet
http://liter.cz/Basne/312498-view.aspx
28.01.2011 00:13:00 | Romana Šamanka Ladyloba