O ztrátách ... a nálezech

To byla ta poslední kapka,
která povolila sevření duše,
která už kvůli žádným ztrátám brečet nechtěla,
protože chtěla pochopit,
že když něco končí, něco jiného přece začíná.

Ale přesto ten pohled, když vidíte kácet něco, co jste viděli celý život růst ... vždycky to tu bylo ...

... a další větev padá k zemi ... vzrostlého zdravého smrku o výšce délky plaveckého bazénu ... rostl tady roky ... a za pár desítek minut je všechno pryč ...

kvůli lidským obavám z velikého ... a kombinace s větrem ...

veverky, hrdličky, kosové i jiní zpěváčci ... už si hledají jiné útočiště ...

na stole ještě leží parte učitele ze základní školy ve věku mého otce

i on se dívá jak padá větev po větvi ...

vraha ze zločinu z vášně, kterého jsem mohla být kdysi obětí, už odsoudili ... v této chvíli se možná odvolává ...

ptáček na chodníku ležící ještě ve vlastní tělní tekutině rozlité
všude kolem

všude kolem samá smrt, v jednom týdnu jí bylo celkem dost ... ztráta za ztrátou, symbolizovaná těmi větvemi ...
další ...


a další ...

ale, nelze si nevšimnout ...
že s každou větví jako by se zároveň i rozjasnilo ...
něco spadlo, uvolnilo ...

více světla dopadá, šťastná bude zahrada, ničím nikým nestíněná ...

nový život začíná :-)