V dětství...

V dětství jsem si takto žila
prostě jsem tu jenom byla
a klidně koukala do zdi
a svůj svět si živě představila

moje víla
byla se mnou
a pak mi někdo řekl, že víly nejsou
přestala jsem snít
a začala jsem „něco dělat“

mohla jsem si klidně běhat po svých vlastních šlépějích

ale to ne, to jsem radši začala
hledat
jak za sebou „něco zanechat“
jak důležitě strávit život
který je „jenom jeden“
ten vzácný dar
ten zázrak ...

zapomněla jsem
kdo skutečně jsem

žila jsem život někoho jiného
hledala jsem co je na mých představách špatného
když se světu zdá se nelíbily

pryč byly moje víly
z mých pohádkových hlav

za okraj strže se možná zachytily,
když padat měly
přejít práh

jsou tu pořád
jenom je už nevidím

přicházejí však v představách stále
je v pořádku
nic nedělat
a zase jenom koukat do zdi
a žít si vlastní život
bez přetvářky
a bez zlosti

nehledat už „co je dobré“ pro ně,
pro ten vnější svět,
který vlastně nikdy nebyl

vždycky prostě jenom zdobil
můj vnitřní představivý
bláznivý ..
.. a záhy staršími usměrněný

„tohle smíš a tohle ne“
„tohle se přece nedělá“
„to nejde“

a já jsem jim to věřila

snažila jsem se žít správně
podle něčích jiných měřítek

a tvořila jsem si je v hlavě
nyní už bez výčitek

zapomněla víla malá
kdo v ní vlastně přebývá

mělo to svůj smysl,
aby sama sebe zase objevila

poučená ze zkušenosti,
kde není nikdy všeho dosti
kde ve hmotě se projevit,
znamená často hodně dřít

jednodušší vymyslet si, představit a uvidět
než vzít hnedle vlastní hrsti
začít a než cítit vděk
narážet na nepravosti
svět je plný překážek

nevzdat to a zkoušet znovu
stavět truchlit příbytek
bez kytek
to nejde
prosím
kdy už pojde dobytek?

je tu k tomu,
drahá vílo,
aby nešlo vše tak hladce

aby se ti to zažilo,
jaké to je,
makat v matce
zemi ...
že mi to nedošlo dříve
otče, kterýš ve mě dřímeš
probuď mě už konečně
a pomáhej
ne-zby-tečně