DŘEVĚNÝ KVĚT

Vyznal chlapec dívce lásku,
zem voněla úrodou.
vyšli si tak na procházku
až tam, k lesu za vodou.

Tam do trávy se spolu skladli
až počal chlapec snít,
s nelítostně krutým chladem
ho nechala tam hnít.

Pak pár týdnů za úřadem
se tělo siné ocitlo,
až teprv pak mamným smradem
město celé procitlo.

I vytáhli ho na souš z vody,
však lebka k nepoznání jest.
Roztříštěna šutrem z nudy,
co zakryla by něčí lest.

Však ani nyní v dívce lítost
nezaproudí, jak by v snách.
Duše jí černá kryje sytost,
žel nepřekryje strachu pach.

Tu ze dřeva květ vyrost v městě
by varoval zde všechen lid.
Až večer dívce v půli cestě
káží výtky zastavit.

A městem skrz až slunce vyšlo,
schází se lid do práce.
Poznat blíž však prve přišlo,
kdo se houpá v oprátce.