Zlobila ses a nezlobíš

Ty když se zamračíš, svraštíš čelo,
tak pocit smutku hrne se do všech míst
jako by tisíce dnes vylétalo z hnízd
ptáčat, co ještě létat neumělo...

Tvoje oči něco co zaznělo mrzí
a člověk dal by vše jen zahnat výčitku
sobě víc pokory, tobě šel pro kytku
váhu slov, tíhu světa, tichý tep, slzy...

Nemusíš mluvit, stačí jediné tvé gesto
květiny skryjí před zimou své květy
já před tebou ty tolik špatné věty
jen ty, vílo podzimní, cítíš je přesto...

A potom Tvoje rty se neslyšně jen pohnou,
slova jsou jemnější než hedvábný šál,
odpouštíš mi... Aby vítr s sebou vinu vzal,
podle Tvých slov se ty moje ohnou...

Řeknu „Promiň.“, a ty „Dnes nezlobím se již.“,
„Ale zlobila ses, ne?“ A ty odpovíš kývnutím,
k pokoře třeba násilím svou duši přinutím,
aby ses znovu zlobit nemusela, ač rychle odpustíš...

Dnes usmíváš se zas, zapoměla jsi den včerejší,
Tvé krásné oči, v nich včera zloba byla
zase jen radost a záře, jim patří, naplnila
prozrazujíce, že nejsi, nejsi zdejší...