Pocházka v oblacích

Odešel chlapec do světa,rázně,
chtěl poznat nové lidi,kraje.
Utekl otci,utekl matce.
Bez bázně.
Teď na dospělého si hraje.

Města střídají vesnice,
louky,lesy,nekonečné silnice,
kloučkovi všde se smály,
vždyť je tak malý.

Obcházel statky
o práci snažil se žádat,
vyhnali ho,
vždyť měl by,prý,od matky,
z prsu ještě mléko sát.

S pláčem utíkal,
pěstičkami hrozil.
Rád,
sám o sebe by se postaral,
teď v beznaději se topil.

Tak žebrotou žil,
to přítel jeho jediný,
a toulal se
a poznával,
že sic je nevinný,
jeho osud nikoho nezajímal.

Zahořkne?
Přežije?
Kdo znát může,
co v dětské dušičce se odehrává.
Snad trnitá růže?
Či jen vztek,jeho srdíčko zmáhá.

Plynou měsíce,roky ubíhají.

A ješitní lidé pomalu poznávají,
že v mladíka dítko to malé vyrostlo.
Najednou ho u svých dveří rádi uvítají.

Jaká to zmněna?

Vidí v něm muže,pracovní sílu,
už nikdo nevzpomene na kloučka,
potřebují jen další ruce k dílu,
za pár drobných,
nocleh
a chlebs skývu.

Však muž ten mladý,
snad moudrý,snad hrdý,
jen s díky odmítá,
v mysli své přemítá,
mstít se?
a vlstně zač?
Pro lidské slabosti působit pláč?

Tím jedním z nich by se stal,
toho nejvíce ze všeho se bál.
Odpouštět se naučil,
za vše,co poznal,moudrému starci vděčil,
který na pokraji smrti se ho ujal.

Poznal,že v chudobě není špatnosti,
Z bohatství jen strach a mamon
a taky hodně hlouposti,
ale on,
nikdy nebude jako Harpagon.

Vrací se teď k rodičům,
pozná je?
Rodný dům?
Jejich syn,
však pamatují ještě?
Když odcházel,do nekonečného deště,
slyšel otce lát,
matka volala ho zpět.
Už dvě desítky let,
co obešel svět,
chce jim vyprávět.
Matičku na hruď přivinout a líbat,
otce pozdravit,
a už jen šťastný být,
Už nebude utíkat.

Ten dům....
kde poprvé světu zakřičel....
Dříve stál tady přec!!
Dnes ho však neviděl.

Od lidí se dozvěděl,
že dvacet let tomu,
co otec v bouřce,
po zásahu bleskem uhořel.
Poté bláznovství a slepota-
matčin zlý úděl.
Není tu již tři léta.

Smrt zlá,
jeho naději ve štěstí odnesla.
"Osude,jaká to zbabělost!!
Bože!!
Kde je spravedlnost!!??

Umíš jen nemohoucí pokoušet
a ještě bavíš se tím.
Přízeň vynucuješ si modlením,
v beznaději necháš nás utápět.
Tak věř,že už v tebe nevěřím!!!"