Lidi

Procházím se po městě a sleduji lidi,
každý přání má, každý jinde štěstí vidí.
Však na srdci všichni kámen mají,
jen před všemi to dobře tají.
Snaží se bavit s úsměvem na tváři,
doufají, že se jim to daří.
Chtěla bych vědět, co je trápí,
pomoct jim zatnout jejich drápy.
I já jsem jedna z nich, co má nouzi,
co se doma smutna vzbouzí.
Připadám si mrtvá, jako tělo bez duše,
nevnímám okolí a cítím se suše.
Jsem dost hloupá a pitomosti pravím,
občas chci si ublížit na zdraví.
Ta bolest je jako atomová střela,
mám chuť si vyrvat srdce z těla.
Nechci být taková, nechci s tímhle žít,
chci být normální, jako každý být.
Nevím, jak vysvětlit pocit, co cítím,
chci ze sebe to vypustit třeba i pitím.
Otupí to moje smysly,
ubere to sílu mojí mysli.
Všichni jsme stejní a přitom jiní,
jeden to zavinil, druhého viní.
Všude je bolest, strach a zrada,
z toho všeho padá mi brada.
Tohle není dobrý svět, lidi jsou svině,
kdo v tom chodit neumí, toho zabije to klidně.
Kdo nemá sílu, toho to srazí dolů,
lidi vzpamatujte se! Máme držet spolu.
Však za provaz svůj, každý sám si táhne,
na žádný jiný ostatních nesáhne.
Každý má svý problémy, však rád je řeší sám,
zmatek a panika je v tomhle světě dán.
Nemá to konce, nemá to klidu,
každej se ztrácí v tom zrádným lidu…