moje rádoby jarní já

jarní rosa na rty mi sedá
koulím očima,
třeštím oči,
zavírám oči,
odpouštím očím,
že nic neříkají,
že mě lidé obcházejí
a nevidí, že jsem to já

jarní vítr vlasy mi cuchá,
shýbám hlavu,
hledám sponku
a neodpustím si,
že jsem to vzdala

přes rádoby jarní vlasy nevidím
a ty nevidíš mě
a pořád nevíš,
že mě chceš znát.

v jarních bundách oblečení lidé
míjejí mě a já je sleduju
opatrně, úzkostlivě, pozorně
něco mi uniká
něco jarního...
ty?

a jarní radost to se mnou nebaví
chce mě opustit,
nechat mě studenou
na vyhřátých španělských schodech

a ty, ať jsi kdo jsi
chodíš po bulvárech, možná tržištích
koukáš přes sluneční brýle
možná plastové, možná od prady
co na tom sejde?
pořád nevidíš, že mě chceš znát

a moje oči to znovu zkoušejí
zkoušejí prosit
zkoušejí šeptat
zkoušejí řvát
tak kolikrát??
tak kolikrát budu se dívat
jak procházíš
dokud nebudeš vědět
že já jsem ta pravá
ta holka hravá
tak co říkáš?