SNĚHURKO

Jí vlas havraní,
co hříva koně fríského,
mé k ní zraky uhání
do styku až blízkého
jím očím, co jak tyrkys, hledí
do těch mých s jí v tvářích bledí,
v nich jiskry s znakem odpovědi,
v mých otazníky, co vše vědí.

A ty rty - jak kresba tuží,
sladké, barvy krve, růží
a na řasách jemná smeť.
A hladká, něžná, sivá pleť.

Jak Sněhurka - tu připomíná,
já snad jsem jí zlou královnou.
Můj je to úděl, kletba, vina,
co ona vládnu rukou zlou.

Sněhurko, navždy
v mém srdci místa dvě.
To jedno mé jest zrcadlo,
druhé pro tebe.

Sněhurko, navždy
v mých očích odraz můj.
Odraz lásky skvrněné,
v něm další jest - ten tvůj.

Tvá bledá tvář,
co noc můj narušuje klid.
Ty jsi jako snář,
v němž nelze číst, jen snít.

A tvůj vlas černočerný,
co potemnil můj jas.
Můj svět však býti vzpěrný
musí být tvých krás.

Opusť Sněhurko v srdci mém to místo,
neb čeká tě jen žal.
Já jsem toho těsto,
kdo zprv mne pochoval.