VRÁNA

I dočkala ta noc zas rána
všedního, však ne bez mraků.
Jak svědek hříchů krčí se vrána
co pomsta, s ódou smrti v zobáku.

Noc tata, samé zděšení a křik
a mnohé z ulic ohni sežehnuty.
Lásce dvou velké nastal okamžik,
tu konec přišel zlý a krutý.

Ona k smrti znásilněna,
bolestivě, pomalu.
Jho krví okna potřísněna
a zabit krysou z kanálu.

Hustý déšť stopy vrahů smyl.
A s koncem všech ohňů jen jediný blok
- s plameny ve zraky vráně se vryl
hlad pomsty, jež nastat měl na příští rok.

A tentýž den, rok poté, zas slzy deště
spadaly na jho hrob v mramor klín
a tichounce probudil k životu ještě
naposled pomstít lásku na halloween.

I hýbla se půda a jiskry blesků
ztevřely hlubinám podsvětí bránu.
Jakoby na pomoc zobákem v desku
vytesat neprávo seslal svět vránu.

Vzpomínky vedou teď nemrtvé tělo
na místo lásky jich zániku.
Co se všemi vrahy se po právu dělo,
před Vránou - smrtí ni úniku.

Jde Vrána dál a před ním jho oči
letí, hledajíc všechny snad vzpomínky.
Za dalšími po jednom legenda kráčí
a maří život jich v možnostech záminky.

V hrob vrácen - dokonáno jest.
Msta lásky mrtvých právem potřísněna.
Na hrobech jich počla láska zas kvést.
Vrána vždy zvěční dvou milenců jména.