VADNE ČAS JAK LIDSKÝ ŽIVOT

Slýchám, jak tvé sténaj rety ,
až noc se k ránu blíží.
ve dne pak dál lživé věty
vnitř hrudě můj svět tíží.

Co stébla paprsků - tak zlat tvůj vlas,
ve zracích protkáno tisíce krás...
Tvá pleť - něžnost motýlích perutí,
k hříchům svést slzy mne přinutí.

Však vadne čas, jak lidský život,
k němuž žádný spoj, či přívod.

Proč špína, hnus a vztek
vyvěrá mi z žil?
Proč denně snídám lék,
s nímž ubývá mi sil...

Beznaděj a ža. Jen on!
Příčinou je schvácení.
Jen jeho smrt, Jen jeho skon
snad ukojí mé zvrácení.

...

V bolestech zmítáš se na posteli,
srdce ti v rozkladu hnije.
Vrávoráš mezi nebem a zemí,
horečkou klesá tvá šíje.

V svých snech vnímáš mlhovinu,
jíž prožíráš cestu si zpět.
Zasmrádlá rodidla v tvém hříšném klínu
vyvrhnout přišla ti měsíční květ.

Až teď zřím krásu tvou. V poslední den.
Když nosem ti vytéká nahnědlý hlen,
jsi jako sen. Když vadne tvůj dech,
s nímž uhnívá černá nit v prošitých rtech.

Až stébla pohasnou, až zbělá ten vlas,
až zrázu zvysychá těch tisíce krás,
pak v krvi, než vychladne, smočím své ruce.
Jsem odrazem, zrcadlem. Já jsem tvé srdce.